po první světové válce začali bývalí vysocí důstojníci německé armády vychovávat soukromé armády zvané Freikorps. Ty byly použity k obraně německých hranic proti možnosti invaze Rudé armády. Kapitán Kurt von Schleicher z politického oddělení v armádě tajně vybavil a zaplatil za Freikorpy. Jak zdůraznil Louis L. Snyder: „složený z bývalých důstojníků, demobilizovaných vojáků, vojenských dobrodruhů, fanatických nacionalistů a nezaměstnaných mladých lidí organizoval kapitán Kurt von Schleicher. Pravicový v politické filozofii, obviňující sociální demokraty a Židy z německé situace, Freikorps vyzval k odstranění zrádců vlasti.“
dne 7. listopadu 1918 pronesl Kurt Eisner projev, ve kterém prohlásil Bavorsko za socialistickou republiku. Eisner objasnil, že tato revoluce se liší od bolševické revoluce v Rusku, a oznámil, že veškerý soukromý majetek bude chráněn novou vládou. Eisner vysvětlil, že jeho program bude založen na demokracii, pacifismu a antimilitarismu. Bavorský král Ludwig III se rozhodl abdikovat a Bavorsko bylo prohlášeno za republiku.
Eisner měl podporu 6 000 pracovníků muniční továrny v Mnichově, kterou vlastnil Gustav Krupp. Mnoho z nich pocházelo ze severního Německa a bylo mnohem radikálnější než Bavorsko. Město bylo také zastávkou pro vojáky, kteří se stáhli ze západní fronty. Odhaduje se, že většina z 50 000 vojáků také podpořila eisnerovu revoluci. Anarchokomunistický básník Erich Mühsam a levicový dramatik Ernst Toller byli dalšími významnými postavami povstání.
dne 9. listopadu 1918 Kaiser Wilhelm II abdikoval a kancléř Max von Baden předal moc Friedrichovi Ebertovi, vůdci německé sociálně demokratické strany. Jeden z nejvěrnějších Ebertových stoupenců Philipp Scheidemann na veřejném setkání zakončil svůj projev slovy: „ať žije německá republika!“Byl okamžitě napaden Ebertem, který byl stále silným věřícím v monarchii a chtěl, aby jeden z jeho vnuků nahradil Wilhelma.
začátkem ledna 1919 nařídil nový německý kancléř Friedrich Ebert odvolání Emila Eichhorna, vedoucího policejního oddělení v Berlíně. Jak zdůraznila Rosa Levine: „člen nezávislé Socialistické strany a blízký přítel konce srpna Bebel se těšil velké popularitě mezi revolučními dělníky všech odstínů pro svou osobní integritu a skutečnou oddanost dělnické třídě. Jeho pozice byla považována za oporu proti kontrarevolučnímu spiknutí a byla trnem v těle reakčních sil.“
Chris Harman, autor ztracené revoluce (1982), argumentoval: „berlínští dělníci přivítali zprávu, že Eichhorn byl propuštěn s obrovskou vlnou hněvu. Měli pocit, že byl propuštěn za to, že se s nimi postavil proti útokům pravicových důstojníků a zaměstnavatelů. Eichhorn reagoval odmítnutím vyklidit policejní velitelství. Trval na tom, že byl jmenován Berlínskou dělnickou třídou a mohl být odvolán pouze jimi. Přijal by rozhodnutí berlínské Výkonné rady dělnických a vojenských rad, ale žádné jiné.“
členové nezávislé Socialistické strany a německé komunistické strany společně vyzvali k protestní demonstraci. Připojili se k nim členové Sociálně demokratické strany, kteří byli pobouřeni rozhodnutím své vlády odstranit důvěryhodného socialistu. Eichhorn zůstal na svém postu pod ochranou ozbrojených pracovníků, kteří v budově zabírali ubikace. Byl distribuován leták, který vysvětloval, co je v sázce: „Ebert-Scheidemannova vláda má v úmyslu nejen zbavit se posledního zástupce revolučních Berlínských dělníků, ale zavést režim nátlaku proti revolučním dělníkům. Úder, který je zaměřen na šéfa berlínské policie, ovlivní celý německý proletariát a revoluci.“
Friedrich Ebert povolal německou armádu a Freikorpy, aby ukončili povstání. 13. ledna 1919 bylo povstání rozdrceno a většina jeho vůdců byla zatčena. Mezi ně patřili Rosa Luxemburgová, Karl Liebknecht a Wilhelm Pieck 16. ledna. Luxemburgová a Liebknecht byli zavražděni v policejní vazbě. Novinář Morgan Philips Price tvrdil, že byli zavražděni Freikorpy.
Paul Frölich, autor knihy Rosa Luxemburg: její život a dílo (1940), vysvětlil, co se stalo: „krátce poté, co byl Liebknecht odvezen, byla Rosa Luxemburg vyvedena z hotelu nadporučíkem Vogelem. Před dveřmi na ni čekal Runge, který dostal rozkaz od prvních poručíků Vogela a Pflugk-Hartung, aby ji srazil na zem. Dvěma údery pažbou pušky jí rozbil lebku. Její téměř bezvládné tělo hodili do čekajícího auta a několik policistů tam skočilo. Jeden z nich zasáhl Rosu do hlavy revolverovým zadkem a první poručík Vogel ji zakončil střelou do hlavy. Mrtvola byla poté odvezena do Tiergartenu a na Vogelův rozkaz vyhozena z Lichtenštejnského mostu do kanálu Landwehr, kde byla vyplavena až 31. května 1919.“
Friedrich Ebert, prezident Německa, se rozhodl v březnu 1919 rozdrtit bavorskou socialistickou republiku. Vyslal 30 000 Freikorp pod velením generála Burgharda von Oven, aby obsadil Mnichov. Ve Starnbergu, asi 30 km jihozápadně od města, zavraždili 20 neozbrojených zdravotníků. Bavorská sovětská republika vydala následující prohlášení: „Bílá garda ještě nebyla dobyta a již hromadí zvěrstva na zvěrstvech. Mučí a popravují vězně. Zabíjejí raněné. Neusnadňujte úkol katů. Prodejte své životy draze.“
Freikorps vstoupili do Mnichova 1. května 1919. Během následujících dvou dnů Freikorps snadno porazil Červené gardy. Gustav Landauer byl jedním z vůdců, kteří byli zajati během prvního dne bojů. Rudolf Rocker vysvětlil, co se stalo dál: „blízcí přátelé ho před několika dny naléhali na útěk. Pak by to bylo ještě docela snadné. Landauer se ale rozhodl zůstat. Spolu s dalšími vězni byl naložen do kamionu a odvezen do vězení ve Starnbergu. Odtud byl s některými dalšími o den později odvezen do Stadelheimu. Na cestě byl strašně týrán odlidštěnými vojenskými pěšáky na příkaz jejich nadřízených. Jeden z nich, Freiherr von Gagern, udeřil Landauera do hlavy bičem. To byl signál k zabití bezbranné oběti…. Byl doslova ukopán k smrti. Když ještě jevil známky života, jeden z bezcitných mučitelů mu střelil kulku do hlavy. To byl hrůzný konec Gustava Landauera – jednoho z největších německých duchů a nejlepších mužů.“Odhaduje se, že generál Franz Epp a jeho muži zabili v příštích několika týdnech přes 600 komunistů a socialistů.
v březnu 1920 byli Němci podle podmínek Versailleské smlouvy povinni propustit mezi 50 000 a 60 000 muži z ozbrojených sil. Mezi jednotkami, které měly být rozpuštěny, byla námořní brigáda, které velel kapitán Herman Ehrhardt, vůdce jednotky Freikorps. Brigáda hrála roli při rozdrcení bavorské socialistické republiky v květnu 1919.
večer 12. března 1920 šla ehrhardtova brigáda do akce. Pochodoval 5000 svých mužů dvanáct mil od jejich vojenských kasáren do Berlína. Ministr obrany Gustav Noske měl jen 2000 mužů, kteří se postavili proti povstalcům. Vůdci německé armády však odmítli povstání potlačit. Generál Hans von Seeckt ho informoval: „Reichswehr nestřílí na Reichswehr.“Noske kontaktoval policii a bezpečnostní důstojníky, ale oni se připojili k převratu sami. Poznamenal: „všichni mě opustili.“. Nezbývá nic jiného než sebevražda.“Noske se však nezabil a místo toho uprchl do Drážďan s Friedrichem Ebertem. Místní vojenský velitel generál George Maercker je však odmítl chránit a byli nuceni cestovat do Stuttgartu.
kapitán Herman Ehrhardt se nesetkal s žádným odporem, když převzali ministerstva a vyhlásili novou vládu v čele s Wolfgangem Kappem, pravicovým politikem. Berlín byl obsazen německou sociálnědemokratickou vládou. Odboroví předáci však odmítli přijmout puč Kapp a Carl Legien vyzval ke generální stávce. Jak zdůraznil Chris Harman, autor ztracené revoluce (1982): „Odvolání mělo okamžitý dopad. Vyšel v 11 hodin v den převratu, v sobotu 13. března. V poledne už stávka začala. Jeho účinky bylo možné pocítit všude v hlavním městě během 24 hodin, přestože to byla neděle. Nejezdily vlaky, elektřina ani plyn. Kapp vydal vyhlášku, ve které hrozil zastřelením stávkujících. Nemělo to žádný účinek. V pondělí se stávka rozšířila po celé zemi-Porúří, Sasko, Hamburk, Brémy, Bavorsko, průmyslové vesnice Durynska, dokonce i na pozemkové statky venkovského Pruska.“
Louis L. Snyder argumentoval: „Stávka byla účinná, protože bez vody, plynu, elektřiny a dopravy byl Berlín paralyzován.“Člen německé komunistické strany (KPD) argumentoval:“ středně postavení železniční, poštovní, vězeňští a soudní zaměstnanci nejsou komunističtí a rychle se tak nestanou. Ale poprvé bojovali na straně dělnické třídy.“Pět dní po zahájení puče Wolfgang Kapp oznámil svou rezignaci a uprchl do Švédska.
Freikorpy byly rozpuštěny v roce 1921 a později mnoho z nich vstoupilo do Sturm Abteilung (sekce bouře), soukromé armády Adolfa Hitlera.